3.8. --- (Ne)cesta k Aralu

Ráno
se v Mojnaku poptáváme na cestu k vodě. Žiguly tam prý
nedojedou. Nabízí se možnost pronajmout si terénní Patrol i s
řidičem, ale my bychom radši UA3, když už... Řidič Víťa si žádá 200 dolarů, což je hodně. Zkusíme to radši po svých. Písečná cesta zpočátku působí poměrně sjízdně, navíc nás
motivuje kolona offroadů s rakouskými důchodci, kteří se od
Aralu právě vracejí. Nedlouho poté však projíždíme mezi
rákosy a nenápadný ale o to zákeřnější klacík proráží
Dzinkiho poslední Debicu. O pár metrů dál se pak břichem
červeného usazujeme na písečný val a na řadu přichází i lopata. S těžkým srdcem vzdáváme Aral, kluci si sem zase někdy
dojedou, třeba na babetách...

Vracíme
se zpátky do Mojnaku k předražené benzínce, jejíž ceny se od
včerejška naštěstí nezvýšily. Už míříme na hranice, které
bychom zítra rádi překročili. Tahle část země má daleko do
zdobného Samarkandu a historické Buchary. Obchody nabízejí v
omezeném množství jen to nejzákladnější, kolem nic než
placatá prašná poušť a už si skoro nevybavujeme, jak vypadá
strom. Alespoň že silnice je pěkná a hladká. Projíždíme
stanovištěm se závorou, kde prý probíhá registrace. Příslušník
se podíval na pasy a mongolská víza a zase nám je vrátil, aniž
by sobě nebo nám cokoli zapsal. Ke spánku volíme kus toho, co je
všude kolem, obohacený o pár pichlavých keříků, na kterých
jsou namotané pavučiny. Jejich tvůrci vzbuzují respekt stejně
jako velké díry, do kterých se každou chvíli propadáme, ale
nevíme, co v nich bydlí. Po večeři dáváme chladit poslední
Kofolu a doufáme, že nás do rána nic nesežere.